Když pominu všechna pozitiva cestování, tak každý, kdo opouští komfortní zónu ví, že většinou, za rohem číhá něco nečekaného, nevídaného, nechtěného, překvapujícího, divného, jako extra bonus. Na cestách se s tím počítá, ale i tak je to občas slušná podpásovka.
Já vám teď představím pár přešlapů, které se opravdu staly,… bohužel mně.
1. Karta v Jakartě
Já opravdu letím do ráje, Praha-Istanbul-Jakarta-Bali, 26 hodin na cestě sama s 2 letým synkem, kočárkem, kufrem, kabelou, kufříkem a lahvičkou mlíčka v ruce. Bez zpáteční letenky, uvidím jak se mi bude na ostrově líbit. „Alespoň malou hotovost si musím vybrat v bankomatu v Jakartě, ať nepřiletím v noci na Bali bez peněz!“ Peníze vyberu, posbírám dítě, kufry, tašky, hračky kolem a utíkáme na další let.
HURÁ Bali! 1 hodina ráno, déšť, kterému v Čechách říkáme obr slejvák. Unavená, se spícím dítětem a pakáží, hledám taxi, co nás doveze do hotelu. 7 kilometrů jsme jeli 90 minut, začala jsem mírně pochybovat o tom, co dělám sama s dítětem v noci v Indonésii, ale pořád převládá nadšení!
Do hotelu jsem se připlazila skoro po 4, zpruzlá, kyselá, unavená.
„Ano, rezervaci tu máte, 16 dni v krásném pokoji u bazénu. Mohu poprosit o kartu?“ příjemní Asiaté jako vždy. Hrabu, hrabu v kabelce, hrabu v peněžence,… položím dítě na zem, kabelku s hromadou krámů a bordelem po cestě vysypu vedle něj a karta NENÍ. Před očima mi přeletí scénka v Jakartě, „pane bože, já nechala tu kartu v bankomatu!!!!!!“ Tma, konec, eror, zoufalství, beznaděj,… To jim teď v noci nevysvětlím! Zaškemrám, že peníze pořešíme ráno, musím se vyspat. I oni vykulení, co ta bláznivá, hysterická Evropanka tady vyvádí. Vyhodnotili, že to bude nejlepší nápad.
Přišli jsme do pokoje a málem mě kleplo podruhé, kdo zná Asii a systém kanalizací, tak ví, co se děje při větších deštích. Cápla jsem do exkrementů po kotníky a smrad, že by to zvládl málokdo. To nedám! Jestli jsem předtím pochybovala, teď zuřím sama na sebe, proč nesedím doma na zadku?!
Do rána ležím na lehátku u bazénu, koukám na hvězdy a prosím, ať se něco stane….
2. Do Anglie busem
Uprosila jsem kamarádku, ať absolvuje po telefonu pohovor s hostující rodinou, kde budu dělat Au-pair, Nanny, jednoduše hlídačku dětí za mě, jelikož jsem neuměla anglicky. Vše zvládla skvěle, dle agentury jsem zapůsobila a vyhrála bingo.
Psal se rok 2004, takže o letence jsem věděla jen to, že stojí milion a víc, tudíž jsem o ní ani nezasnila, natož zapřemýšlela. Bylo mi 22 a do té doby nikdy nikam neletěla, rozhodnutí bylo jisté – AUTOBUS. Jízdenku mi zařídili taky oni. Den i místo odjezdu byly jasně dané, další instrukce mě už nezajímaly. Ale řeknu vám, že i 18 let poté, nevím jaká byla cílová stanice.
Každopádně jsem vystoupila na obrovském nádraží, všichni se rozprchli a já s kufrem pomalu větším než já, stála a zírala, 10 minut, 30 minut, hodinu,…
Možná už tenkrát mě mělo trknout, že je něco divně, nemluvím o tom, že jsem uměla dohromady asi 20 slovíček anglicky, nevěděla co mám dělat, neměla peníze. Plus nějaký úchyl pořád obcházel dokola s cedulí a vyvolával hodně nahlas „Džirííína Džirííína“ a právě po té hodině se mi zdál natolik podezřelý, že jsem koukla na papír, který držel a tam bylo „Jiřina!“ MOJE jméno.
Co se dělo dál, jak to s mou Anglickou „super skvělou“ rodinou bylo, vám budu vyprávět někdy příště,… je toho opravdu požehnaně.
3. Zoufalá Dubai
Mého tehdejšího přítele zaměstnavatel převelel do Emirátské kanceláře na rok a víc. Jelikož on byl zahlcen prací, já zabalila všechny jeho saky-paky, jeho asistentka pořešila víza, dokumenty, ubytování.
Má jediná vidina „juchůůů do teploučka“. O nic víc jsem se nestarala.
Doletěli jsme na Dubajské letiště, já celá vykulená prošla kontrolou, otisky prstů, sken očí,…. Podotýkám, že byl rok 2008, Dubaj nebyla tou Dubají jako dnes, nebyly dotykové telefony, navigace, mapy a internet byl jen z počítače. Otočím se a on NIKDE, v dálce vidím, jak ho odvádí dva zaměstnanci.
Opět jsem prošla všemi stavy – naštvání, zoufalství, bezradnost, vztek, smíření, odevzdání.
Po pěti hodinách čekání na mě zavolal přes půl haly „Hotel Holiday Inn“, tak jsem jela, ubulená, bez peněz, bez jakéhokoliv papíru,
bez něj, s jeho 4 kufry, někam.
Slečna asistentka spletla datum v jeho vízu o den. Nepustili ho. Řeknu vám, dovolená k nezaplacení!
4. Řecký sen
Měla jsem velkou potřebu se na čas přestěhovat do Řecka, kde jsem si našla práci s ubytováním.
Přiletěla jsem do Soluně, sjela autobusem na poloostrov Kassandra, kde byl obr luxusní resort na pláži. Došla do kanceláře pro informace o pracovišti a bydlení. „Pracovat budete v pizzerii v přístavu a ubytování máte v bývalém olympijském hotelu, autobus vás tam doveze.
“Juchůůů, to jsem to zas vyhrála!“
Po hodině cesty do ubytování mě autobusák vykopl mezi pole kukuřice a ukazoval rukou směr. Ok teda, jdu. Nádherný teplý podvečer, já v letních šatičkách, plátěných botičkách, s kufrem v závěsu,… nikdo nikde, zalezu do rozorané a rozblácené cesty, prvních 100 metrů se snažím přeskakovat kaluže, pohopkávat po ostrůvkách hlíny, po půl kilometru už jdu značně nevrle a mírně zašpiněná,… po hodině rvu kufr po smyku, obalená bahnem a hodně rozladěná. Konečně za hnojníkem cedule, sice řecky psaná, ale olympijský kolečka poznám. Omejou mě podruhé, asi mi zapomněli říct, že to je ubytování pro olympioniky, ale ještě ty původní! Když uvidím plesnivou, zablešenou postel, tak zoufalstvím propadám panice, ale zpátky NEjdu. Celou noc sedím na židli uprostřed místnosti a nadávám si!
Druhý den, hodně brzo ráno běžím (nooo běžím, probahnim se polňačkou zpátky na bus) a v kanceláři žádám o nové ubytování!
A teď co napíšu, je svatá pravda a opravdu se to stalo i když tomu sama pořád nevěřím.
Pozdě večer přijdu servaná z práce do nového ubytování, které jsem hledala dle instrukcí, klíč pod květníkem byl, super! docela čisto, ale někdo tu má věci a není tu druhá postel. Nic, asi se přijde zítra přestěhovat. Ve 2 ráno, jak když mě bodne nožem, někdo odemkne, umírám leknutím, připotácí se k posteli a padne vedle mě, asi je to holka. Nedýchám, neptám se, zbytek noci přežiji přimáčklá na zdi. Ráno znova letím do kanceláře, že tohle už NE! Tam na mě koukají, co tím myslím, vždyť postel je metr široká, tudíž pro DVĚ OSOBY!
Ztropila jsem tam tak velkou scénu, že mi byteček dali s výhledem na moře a práci v 5* hotelu vedle.
5. Komodo
Můj vysněný výlet na Komodo ostrov v Indonésii, zařazený do seznamu UNESCO. Ostrov, kde jako jediné místo na světě žijí varani Komodští, snová destinace na mém seznamu „CHCI VIDĚT“
Dlouho dopředu jsem přemlouvala svého nadřízeného na lodi,
že zrovna já a můj přítel musíme být ti dva zaměstnanci, ti šťastlivci, kdo se vecpou na loďku k hostům, která nás dopraví dál na ostrůvek. Den D, Hodina H!
Po připlutí na ostrov jsme byli obeznámeni se všemi nástrahami, co nás mohou toho dne potkat, od líznutí jedovatým jazykem, po nečekaný útok varana zezadu a vydali se do džungle. Během chvilky jsme je uviděly, obrovské a nehezké, jak požírají jelena. „Huráááá to bude nejkrásnější fotka mého života“, cvak cvak cvak a NIC. Tak prohlížím, co s tím foťákem může být a hle, velkolepé přípravy vzaly za své, nechala jsem baterku z foťáku v nabíječce na lodi!!!
Jak asi většina z vás chápe, „nemáš fotku – nebyl jsi tam“. Nemusím vám vyprávět o zoufalství, které jsem prožívala celou cestu,… ze snového výletu jsem moc neměla a celou dobu přemýšlela jak vážné to se mnou je.
3 fotky z Komoda mám od lidí, které jsem průběžně cestou ukecávala, ať mě vyfotí a pošlou, nejspíš jsem byla hodně otravná, protože opravdu poslali.
Vstávat každý den v jiné zemi? I tak to jde!
Po mé dlouholeté zkušenosti na cestě kolem světa, bych vám ráda ukázala jinou formu cestování, a to ZÁMOŘSKOU LOĎÍ
Úžasné a nápinavé čtení! Přečetla jsem jedním dechem 🙂