mé jméno je Jiřina Ina Tomášková...
Mám se radovat, místo toho se děsím! Je mi 22 a život mám už teď nalajnovaný. Pro někoho vrchol štěstí, pro mě konec – zavalená papíry v bance, kde mám teplé místečko, čekáme na nový byt s akurátním přítelem a skoro mrtvá nudou koukám z okna na Václavák a sním si o SVĚTĚ, o něčem novém, neznámém, velkém, vzrušujícím,…
Jdu dát výpověď. Budu hlídat děti, to umím s praxí velké sestry tří brášků dobře.
Nasedám do autobusu, “já fakt jedu, směr Londýn! Kde to vlastně je? A anglicky neumím ani slovo, niiic nevadí, to se podá, hlavně mám 40liber od babičky, to všechno spraví” On mává a pořád nevěří, že jsem to udělala
Kola mého bláznivého cestovatelského života se roztáčí
70 ZEMÍ
110 PŘÍSTAVŮ
75 UNESCO
80 MAJÁKŮ
Jak jsem se dostala na loď?
O 6 let později dělám 895. latte a 968. cappuccino za dnešek, a už né tak úplně mě zajímá, jestli skim milk, soy nebo almond milk. Jediné, nad čím v dnešním upršeném kanadském dni přemýšlím je, JAK se tam dostat!? Při ohřívání mléka se každého zákazníka ptám „vy jste z lodi? A jak to tam vypadá? Kam a odkud jedete?“ Odpověď je vždycky stejná vzhledem k tomu kde se nacházíme, buď nahoru na Aljašku nebo dolu do Kalifornie. Superlativy na plavbu nikdo nešetří o to víc jsem zvědavější. Neděle to je ten den, kdy chci mít v kavárně v přístavu vždycky službu. Parkují tu zámořské lodě. Vím, že kolegové už jsou ze mě znudění, ale pokaždé si vyslechnou můj monolog „Chci víc cestovat! Musím se tam dostat! Ale JAK?“
- jako host
- jako zaměstnanec
