#1 Jak jsem proplula svět

dělám 895. latte a 968. cappuccino za dnešek, a už ne tak úplně mě zajímá, jestli skim milk, soy nebo almond milk. Jediné, nad čím v dnešním upršeném kanadském dni přemýšlím je, JAK SE TAM DOSTAT?! Při ohřívání mléka se každého zákazníka vyptávám „vy jste z lodi? A jak to tam vypadá? Kam a odkud jedete?“ Odpověď je vždycky stejná vzhledem k tomu kde se nacházíme, buď nahoru na Aljašku nebo dolu do Kalifornie. Superlativy na plavbu nikdo nešetří o to víc jsem zvědavější.
Neděle, to je ten den, kdy chci mít v kavárně v přístavu vždycky službu. Parkují tu zámořské lodě.
Vím, že kolegové už jsou ze mě znudění, ale pokaždé si vyslechnou můj monolog „Chci víc cestovat! Musím se tam dostat! Ale JAK?“ 

Domů jsem se z Kanady vrátila po roce a měla jasno, že dalším krokem je práce na lodi.
⇒ našla jsem agenturu, která mi pomohla se vším papírováním, vyplněním 6.984 formulářů a domluvila mi pohovor s lodní společností.
⇒ dostavila se na pohovor do Záhřebu v Chorvatsku, kde k mému obrovskému překvapení bylo 150 kluku a 3 holky.

Pohovor byl stručně řečeno jedním slovem HRŮZA!!! Z 8. členné poroty, před kterou jsem předstoupila s vidinou postu přinejmenším kapitánky, mě natolik zaujala velikost diamantového prstenu personalistky, že jsem nebyla schopná soustředit se na nic jiného a po otázce „co je typicky české jídlo?“ se mi před očima vybavil pouze a jenom malý bílý talířek s jedním párkem, a krajíčkem chleba,… toť vše! Tudíž jsem touto odpovědí natolik okouzlila a byla vypoklonkována z pohovoru za 3 minuty.

NIC, i tak to vyšlo a za pár týdnu volala agentura, že jsem přijatá.

⇒ dva měsíce jsem čekala na informace o nalodění a přišlo mi to tak dlouhé čekání, že jsem se jednu neděli rozhodla najít si práci v Řecku, poslala životopis, v pondělí měla pohovor po Skypu a ve středu pracovala v 5* hotelu na pláži. Ale co čert nechtěl, po týdnu volala agentura, že mají termín nalodění. „Nemůžu, pracuji v Řecku, počkám na další termín“ z druhé strany zazněl jekot „co děláte v Řecku? Máte čekat doma na termín nalodění“. Ale po měsíci jsem vyhodnotila, že v Řecku už jsem se dostatečně okoupala, viděla zajímavosti kolem, přišla o mobil a tak jsem se rozhodla vrátit zpět do Kanady, kde mě čekal přítel i práce. Ale po 3. měsících ve Vancouveru volala agentura znovu, že má pro mě nový termín nalodění a že je to úžasná nová loď a opět z druhé strany telefonu vřískot „co děláte v Kanadě, byla jste v Řecku, máte čekat doma na termín nalodění“

Pokyn zněl jasně – 19.září 2011 Řím. Celebrity Silhouette, pozice Barista.

Přiletěla jsem den před naloděním, prošla si Řím, sama s mapou v ruce. Druhý den ráno po hodině jízdy autobusem jsem uviděla moře a na něm JI. Loď. Obrovskou. Novou. Nádhernou. Bílou. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to dokázala, že opravdu tohle je moje budoucí pracoviště – plovoucí hotel, kolos, 16 pater neuvěřitelného luxusu vonícího novotou.

Tím započala moje životní láska – plavba zaoceánskou lodí.

JSEM TU! Ztracená v chodbách a chodbičkách, dveřích a průchodech, které mě dovádí k šílenství. Každá minuta je drahá – dopolední školení, odpolední práce v kavárně a úklid do noci, každá volná chvilka strávená venku, spánek 4 hodiny denně a nekonečná psychická i fyzická únava, vstávám s brekem a bolestí celého těla,… Půl roku práce, ani den volna!

Každý začátek je těžký, ale všechno tohle mi za to stálo a nepřestávala si připomínat PROČ jsem tam – CHCI VIDĚT SVĚT!!!

ANO i tam jsem byla – Havaj, Aljaška, Vietnam, Kolumbie, Bora Bora, Nový Zéland, Panama kanál, Island, Čína, Izrael, Haiti,…